[LogNomic]

Dosah Nomicu

Suberova původní sada počátečních pravidel obsahuje Pravidlo 113, které praví:

Hráč má vždy možnost hru vzdát namísto toho, aby v ní pokračoval či aby podstoupil herní trest. Hráči nelze uložit žádný trest, jejž tento hráč považuje za horší než prohru.

Zdálo by se tedy, že hra nepředstavuje pro hráče žádné nebezpečí, zejména neohrožuje jejich majetek, životy, důstojnost či kariéru. Nicméně, řečeno slovy Petera Subera, žádné pravidlo nestojí mimo pozměňovací dosah Nomicu. V Suberově sadě pravidel je sice toto pravidlo mezi tzv. "nezměnitelnými pravidly", k jejichž změně je třeba jednomyslného souhlasu všech zúčastněných; přesto však i taková pravidla mohou být změněna, a teoreticky je tedy možné, že bude (ať už úmyslně, nebo nedopatřením při neopatrné manipulaci s jinými pravidly) změněno i Pravidlo 113. Zkusme si představit, co by se v takovém případě mohlo stát:

Zrušením Pravidla 113 (či přijetím nějaké formy připouštějící opak) ztrácejí hráči suverenitu své vůle vůči pravidlům hry. Pravidlo 113 zaručovalo, že se hráči nemůže stát nic horšího, než že bude nucen říci: "OK, dámy a pánové, já končím." Nyní je možné, že hra bude po hráči vyžadovat něco pro něj subjektivně velmi nepříjemného, a z tohoto herního příkazu se nepůjde vyvázat pouhým složením hry. Je, pravda, jasné, že při překročení určitých mezí chrání osobní práva jednotlivého hráče stát, a to i v situaci, kdy explicitně souhlasil s podmínkami hry: tak například ostatní hráči Nomicu mohou sice jiného hráče podle nějakého pravidla odsoudit k smrti, to však nic nemění na tom, že na vykonání rozsudku by bylo ze strany státních orgánů pohlíženo jako na každou jinou vraždu. Donucení k nepříjemnému hernímu úkonu je tak do jisté míry omezeno uvážením následků, které by takové jednání pro ostatní účastníky hry mělo.

Uvažme však, že jsou také nejrůznější druhy možných "herních trestů", na které stát nepamatuje a nemůže je ošetřovat: příkladem může být vyobcování z určité komunity či nějaké obtížně doložitelné osobní ústrky. V případě zrušení Pravidla 113 může tudíž některý hráč dojít těžké osobní újmy i v případě, že žije ve státě chránícím jeho základní práva. Teoreticky je také možné, že se v některých případech najde mezi hráči skupina fanatiků, kteří budou trvat na nějakém ponižujícím aktu přes vědomí důsledků, které pro ně může pozdější udání mít. Lze si celkem snadno představit, že vzájemné drobné herní ústrky (i zcela v rámci pravidel!) mohou postupně vybičovat různé herní strany ke stupňovaným vzájemným mstám, takže časem dojde na takové věci, které střízlivě uvažujícímu nezaujatému divákovi musejí připadat jako naprosté šílenství. Při dostatečně dlouho trvající partii, při níž začalo být v sázce více než pouhá prestiž z vítězství (a jde například o dostatečně vysokou peněžní sázku), lze uvažovat i o tom, že některá strana nadřadí v určitých situacích herní pravidla zákonům státu a bude riskovat protizákonné jednání. Zcela teoreticky si lze představit, že na počátku některé mafie stála jen nešťastným způsobem rozehraná partie Nomicu.

Vzato do důsledků, končí tedy zrušením či omezením Pravidla 113 veškerá legrace a může jít o víc, než by chtěl člověk usedající k partii Nomicu riskovat. Vypadá to tedy, že jedinou rozumnou možností v situaci, kdy zrušení Pravidla 113 hrozí, je zanechat hry. (Pomiňme možnost, že k jeho zrušení dojde podle pozměněných pravidel bez jasného povědomí budoucí oběti: vůči tomu je prostě třeba si dávat pozor a vycouvat včas.) Uvažme však, že v okamžiku, kdy hra dospěla do fáze, kdy jsou hráči ochotni provádět různé ošklivé věci sobě navzájem, bylo by bláhové se domnívat, že je nebudou ochotni provádět hráčům bývalým (třeba podle retrográdních či jakýchkoli jiných pravidel). Zůstat ve hře tedy znamená ponechat si alespoň teoretickou možnost ovlivňovat další vývoj pravidel a pokusit se zabránit pro sebe nejhoršímu.

Zdálo by se, že nejlepší je potom do hry se vůbec nepouštět a nemít s ní pokud možno nic společného: protože začít hrát znamená dát všanc svůj život, majetek, vztahy i čest. Avšak pro nehráče platí zjevně to samé, co pro hráče bývalé - nehrát je dokonce o něco horší, neboť pak se nemohu dokonce ani pokusit zrušení Pravidla 113 zabránit. Jako hráč se mohu pokusit vybudovat svou herní pozici tak, abych byl alespoň relativně bezpečný; jako nehráč jsem vydán na milost vývoji cizí hry. Nejen žádné pravidlo - žádný člověk nestojí mimo pozměňovací dosah Nomicu.

Hraním Nomicu mohou tedy být ovlivněny životy úplně cizích lidí; a naopak naše životy mohou být zruinovány zcela cizí skupinou hráčů. Tato hra není jen hrou: její dosah je neomezený. Nevinný čin, jakým je partie Nomicu, může být příčinou neštěstí druhých i vlastního; náš osud závisí na tom, že někde někdo pozměnil pravidlo v nějaké hře. Vlastně by nás to nemělo příliš překvapovat, protože v kauzálně propojeném světě naše činy celkem samozřejmě ovlivňují mnoho dalších věcí a mohou být osudově závažné pro mnoho dalších událostí a bytostí. Lidi nemusejí ani hrát Nomic, aby ohrozili naše životy - mohou mít spoustu jiných pohnutek, když chtějí získat výhodu ve svých vlastních, zcela odlišných hrách. Svět se vůči nám chová, jako by v něm bylo neustále rozehráno obrovské množství partií Nomicu, které nás ovlivňují: kdekoli jsou nějaká pravidla (zákoník, zvyklosti, ...), lze je vyložit jako jistou instanci této hry. Celý náš normativní svět je jeden velký "Supernomic", jemuž všichni podléháme a z něhož se nelze vyvázat. Naše malé instance Nomicu jsou tak pouze jeho (pravidly Supernomicu momentálně povolené) normativní podhry: relativně samostatné, přesto však jeho součásti.

L.B.

[LogNomic]