Nomic Wars ;-)

Když jsem jej poprvé uviděl, seděl u skomírajícího ohně.

"Stát - kdo tam?" namířil na mě svůj samopal. Představil jsem se mu; s rukama od těla jsem pomalu přistoupil k jeho ohni. Když jsem se prokázal svým heslem spojky, sklonil zbraň, dovolil, abych si přisedl, a nabídl mi něco k jídlu. Zatímco jsem žvýkal, prohlížel jsem si jeho tvář: šedivé vlasy a hluboké vrásky, pohled poznamenaný minulostí, a uniforma někoho poměrně vysoce postaveného. Nemusel by se se mnou vůbec bavit, ale přesto jsem se osmělil zeptat na jméno.

"Jsem Libor Běhounek."

Libor Běhounek?! No ano, mohl by to být on, přestože vypadal nejméně o deset let starší, než by měl být. Poslední zprávy naznačovaly, že se pohybuje někde tady nahoře. Divil jsem se jen, že je úplně sám a bez jakékoli ostrahy: ale od té doby, co ztratil velení západní subaliance, dává prý dost často přednost samotě v horách a sestupuje jenom zřídka, aby vykonal tah ve své subkategorii.

"O-o-opravdu?"

"Opravdu."

Tedy Zakládající člen. Prý už jich je naživu jenom pět. Tom "Jerry" Pešina prý doposud přebývá ve svém původním paláci, přestože ze sklepů se tam dá vyjít jen v pořádném skafandru; má pořád svou hodnost archonta, ale ovlivnit toho už může jen málo. Chorobu už nikdo neviděl dva roky; hlasy signované jeho podpisem se všemi náležitostmi však stále chodí z nejrůznějších adres po celém světě. A zbylí dva si prý shánějí svou vlastní armádu kdesi na jihu. Svou moc už dávno ztratili, karty už delší čas rozdává někdo úplně jiný. Přesto jsou těmi, kdo založili Hru, a jako takoví jsou dosud uváděni na prvních stránkách Seznamů Vysokých. Prý můžou za zkázu světa, jak si ho můj otec pamatoval ze svého dětství; nikdy mi ale nebylo moc jasné, co se tím příslovím myslí.

"Co pro mě máš?"

"Atabek vzkazuje, že se všichni důstojníci a subkategoriální vládci aliance mají spojit s hlavním stanem. Prý našli v osmnáctém oddíle Pravidel nějakou kličku, která nám umožní nakoupit zbraně od Jižanů; jsou ale potřeba hlasy všech starších."

"Pitomci. Jižani nám je přece beztak nedají, použijou svůj vlastní zákoník a článek 2 Základních pravidel. Každý ví, že hrajou mnohem víc na východ, než bysme si rádi namlouvali. Ale když myslí... Vyřiď jim: čtyři á, osm bé, osmnáct. A dej kód EEL4B."

Seděl jsem u ohně a sledoval plameny. Chvíli bylo ticho.

"Povězte mi - proč je svět takový, jaký je? Prý hodně víte."

"Četls ty nesmysly, co stojí v Seznamech, co? Ale máš pravdu, opravdu jsem byl u toho, když to všechno začalo. Každý se na to ptá, ale dnes už je dost málo mladíčků, jako jsi ty, kteří by rozuměli tomu, co bych jim pověděl. Víš vůbec, co to byla universita? Nebo stát?"

"Táta mi toho dost vyprávěl. Universita byla tehdy něco jako civilní výcvikový tábor. A státy prý byly konkrétní oddíly v průseku silové a hmotné superkategorie."

"V podstatě ano. Tak dobře, možná že pochopíš, když ti budu vyprávět, jak jsem to viděl já, a jak to pak překroutili v Letopisech a Curriculech.

Na začátku jsme byli jen partička studentů logiky, kteří si pro zábavu chtěli zahrát hru, kterou vymyslel jeden americkej profesor. První dvě hry skončily po několika školáckých chybách. Samozřejmě teď každý ze Zakládajících tvrdí, že alespoň jednu vyhrál on, ale na tom už dneska houby záleží.

Potom nás napadlo, že třetí hra by mohla být interními pravidly firmy, kterou jsme společně zakládali - s logikou se tehdy nedalo dost dobře uživit. Takže jsme vesele podnikali okolo počítačů" - podíval se na mě tázavě, a když jsem přikývnul, pokračoval - "a místo interních předpisů jsme spolu na schůzích vedení hráli svůj Nomic. Pět let to šlo jako po másle, dokud firma nezačala jít hodně nahoru; náš Nomic docela fungoval. Naši zaměstnanci ani netušili, jakým způsobem se rozhoduje o chodu podniku; když pak šlo o celkem dost velké peníze, pozměnili jsme pravidlo o odchodu z firmy. Což bylo docela v pořádku, protože jinak by šlo dělat si vzájemně dost velké zpronevěry a v nejhorším jenom složit hru. Když nás pak koupila ta cizí firma - to si přečti v Letopisech, tohle tam popsali docela věrně - začali podle našich pravidel hrát lidi, který už nebyli ty starý kámoši ze studií a který neměli zas tolik skrupulí. Potom to koupila ještě větší firma a pak ještě jedna, fakt velká. Ta ale byla majetkově propojená s východní mafií; tou dobou jsme s tím už mohli dost těžko něco udělat. Té firmě de facto patřila jedna z těch maličkých afrických zemiček; ta potom koupila od teroristů jaderné zbraně a průser byl na světě; na to se mi teď nechce vzpomínat. Podstatné je, že rozvrat vyspělých států nakonec vedl k tomu, že půlka OSN přijala ústavy, které byly právně odvozené z našich pravidel; sice jen od částí jedna až pět, ale to stačilo k právoplatnému nástupnictví. Protože jich byla většina, ostatním pak byly automaticky vnuceny; stejně jim tou dobou pořádně nikdo nevládnul. Tak zanikly veškeré státy a zbyl jenom Sjednocený Nomic. Tehdejší pravidla byla dost autoritářská, takže faktickou moc drželo sotva pár desítek lidí. Jaderné zbraně měl každý z nich a kapitola o síle jim umožňovala je bez jakýchkoli ohledů používat. Dneska jsou už všichni mrtví.

Pravidla, která tam zpočátku vnesli ještě celkem rozumný lidi, nám Zakládajícím dávala určitá privilegia. Později jsme už nebyli vůbec důležití a hodili jsme se těm vyšším pro reprezentaci, takže tam tahleta pravidla zůstala; a po tak směšných figurkách nikomu nestálo za to jít. Proto jsme z Vysokých přežili hlavně my. To nám dalo zas na chvíli jistou moc, podobně jako na začátku. Když jsme se ale pokusili uspořádat zbytky civilizovaného světa, byl už v Pravidlech takový zmatek, že šlo jedině hodit je za hlavu a začít znovu. Jenomže to se samozřejmě nelíbilo zbytku těch, kteří byli pořád u koryta. Vzbouřili jsme se jim, ale ukázalo se, že ve skutečnosti jednáme podle pravidel knihy A, hlavy osm. Po prohrané válce jsme tedy byli podle těch samých pravidel ušetřeni a přinuceni hrát Hru dál. Nakonec se ukázalo, že Hru už vůbec nelze přestat hrát; takže Hra pokračuje a nezdá se, že by šlo dělat cokoli lepšího."

Chvíli se odmlčel.

"Rozuměls tomu, co jsem ti povídal?"

"Tak trochu. No, moc ne."

"Nevadí, hochu. Dneska už málokdo rozumí. Tak mazej za dalším. Doprava tam za tím kopcem."

Když jsem od něho odcházel, ještě jednou jsem se ohlédl. Seděl tam zachumlaný do svého pláště a hleděl do ohně. Tak jsem ho viděl naposledy. Ztratil se dva týdny později; nikdo ho už nikdy neviděl. Mě odveleli na jihozápadní frontu a než jsem se vrátil, byli už všichni ze Zakládajících po smrti. Legenda říká, že si podle jednoho z tajných pravidel známých jen jim od samého začátku poslali zprávu a sešli se v jeskyni vysoko v Himálaji; tam prý dodnes sedí a z výšky pozorují svět, který pomohli stvořit. Legendám tady ale nikdo moc nevěří; a kdyby - když nehlasují, tak přece jako by nebyli.

Tak nevím, co vlastně provedli? Mohou za ty miliony mrtvých? Stvořili náš dnešní svět? To oni prý založili Hru, kterou všichni hrajeme; a když se jim vymkla, dala vzniknout řádu světa, který dnes panuje. Když jejich nástupci chtěli ovládnout prostý lid, zahrnuli zpětně pod jurisdikci Hry veškerá předchozí jednání od počátku světa; a tak legalizovali samo její založení a tvorbu základních pravidel. Nyní tu tedy je a vždycky byl jen jeden Nomic; založili jej oni před sto lety, nebo tu - podle svých pravidel - byl vždy od počátku věků?

Potrvá, dokud tu budeme my, hráči.